neděle 18. března 2018

Ňáký kýče a tak...

V minulých dnech jsem si po asi pěti nebo šesti letech dovolila na pár dnů oficiálně zamarodit, přičemž jsem čas na zotavení se z nějakého virového napadení využila k válení se na gauči, čtení knížek (3 kousky), nějakému korálení, bezúčelnému čumění na televizi a příležitostnému cvakání spouští fotoaparátu.
Ve zkratce řečeno - taková malá rekonvalescence :-) Taky příležitost si rozmyslet a zapřemýšlet nad některými záležitostmi stran práce a vztahů. Návštěva jisté osoby mě přiměla pojmenovat některé věci nahlas a už jen samotným vyslovením a jasným formulováním toho, co mi straší v hlavě, se některé věci vyjasnily a posunuly do přijatelnější roviny. Snad tam nějakou dobu zůstanou.

Vypadá to, že něco jako "vítr změn" by mohl během příštích měsíců dost zamíchat těma letitýma usazeninama v mé duši a hlavě... Jen jestli to není moc velké sousto...

Poprvé jsem si úplně sama vyfotila svoje věci, dokonce i s hloubkou ostrosti: 



A tohle byla taková trochu kýčovitá zakázka (ale to je ten kolibřík a to peří taky), ale tyhle další věci už jsou starší a to jsem už nefotila :-)


Náušnice s hedvábím jen tak pro radost a náhrdelník, co jsem začala někdy v lednu a dokončila v únoru.


úterý 13. února 2018

Nový rok si žádal radikální krok...

No, takže regenerace přes vánoční svátky byla sice hezká věc a vystačila na pár dní po Novém roce, ale už je to zas tak nějak v prachu... Teda spíš úplně v pr... bych řekla, to je asi přesnější vyjádření stávajícího stavu.

Některé věci se změnily. A to dost. Pro mě. Spíš uvnitř mě. 
Před dvěma týdny vykrystalizovala situace v práci, a to dosti radikálním způsobem. Při cestě do práce (čili mimo pracovní dobu) mi v autě jedno ráno prostě bouchly saze. Dlužno upřesnit, že už x let dojíždím do práce se skupinou kolegů, z nichž jedním je i můj současný šéf. Dlouhodobá frustrace, milion malých nesmyslných věcí, které se kupí a kupí jedna na druhou a pak stačila jedna věc, která sama o sobě by asi způsobila jen dočasné (další z mnoha) znechucení, aby to vyvřelo napovrch... Poslední dobou jsem si chtěla často ušetřit některé kecy v autě, takže jsem vozila sluchátka a poslouchala cestou hudbu, jenže tentokrát to začalo dřív, než jsem si je stihla nasadit... Takže poté, co mi dva o pár let mladší pánové cestou do práce "vysvětlovali", že jsem "starý neohebný prut", jsem se hystericky rozbrečela ("co řveš?" křičel na mě můj o cca deset let mladší šéf - dlužno přiznat, že nejsem nijak "plačtivý" typ a to už musí být, když se rozbulím a i tak téměř výhradně osamotě), okamžitě utnula společné dojíždění do práce a po cca sedmi letech (od malé bouračky na náledí na parkovišti) začala každý den sama řídit auto... Požádala jsem hned následující den vedení o posunutí pracovní doby o půl hodiny dřív (abych se pokud možno vyhnula většímu rannímu provozu jak ve městech, tak na dálnici) - a i když mě to stálo (a pořád stojí a ještě nějakou dobu stát bude) spoustu stresu a nervů z řízení auta, protože si nevěřím a nemám v tom autě prozatím dobrý odhad, čemuž opravdu zimní počasí moc nenahrává, jsem ráda, že to tak dopadlo. Konečně.
Takže jsem kontakt omezila striktně na pracovní dobu a v zájmu zachování profesionality se snažím dělat v práci, že se nic nestalo a fungovat jako doteď. Ale osobní rovina nula. Bohužel z toho není úniku... Nemůžu teď jít nikam jinam...

No a protože když je všechno tak nějak posraným navrch, je nejlepší začít dělat něco, co člověk nikdy nedělal a jít mezi lidi, který člověk nikdy předtím neviděl - zaplatila jsem si fotokurz pro začátečníky, abych se konečně naučila zacházet s digitální zrcadlovkou a mohla si sama (a dobře!) fotit šperky :-) Nejen šperky samozřejmě...

No ale zas moc jsem se přes svátky a v lednu neflákala :-)






To jde, ne? ;-)

pondělí 18. prosince 2017

Předvánoční...

Pro letošní rok je konec s pracovními záležitostmi - konec se stresem, mizernými mezilidskými vztahy na pracovišti, metodou dvojího metru a neustálým bojem nenechat se zatáhnout do záležitostí, které to všechno jen zhoršují a z nichž už skoro není úniku. Během těch už skoro osmi let, co jsem na poslední pracovní pozici, se už kriticky změnilo pracovní prostředí - lidma, vedením, náladou... D-fens by řekl, že procento zmrdifikace kolektivu již dosáhlo kritické hranice a nastal čas pro taktiku "honem pryč"... 

Mám dva týdny na regeneraci :-) To není moc. Ale hodlám to využít, jak jen to bude možné. Klid doma, rodina, procházky, knížky, tvorba, hudba... Vždycky, když je mi v práci mizerně, je mi na blití z toho, co se kolem děje, je mi nanic z toho, jak se k sobě lidi dokážou chovat a co dokážou řešit, jak už se ani neobtěžují zachovat aspoň elementární míru ohleduplnosti a prosté lidské empatie, mám intenzivní potřebu utíkat mezi krásný věci. A čím jsem starší, tím víc si to uvědomuju. Že když z toho nemůžu ven fyzicky, tak aspoň moje mysl částečně může... Že věnuju absolutní většinu svýho života věcem, které si to nezaslouží a že to dělám jenom a jenom pro peníze. Což je začarovanej kruh... Protože bez nich bych si nemohla dovolit některé ty krásné věci. Třeba se zase příští rok sebrat, koupit někam letenku nebo jízdenku a na pár dní se podívat na nějaké neznámé místo - protože jsem to udělala letos poprvé a byla to čistá esence štěstí, co trvala 4 dny...

A čím rychleji běží čas, tím silnější mám pocit, že mi teče život mezi prsty a že jestli je tohle to, čím vyplňuju život, fakt všechno, tak bych s tím měla něco rychle dělat. Hm, pokolikáté už...?

Pár kousků z poslední doby:








úterý 10. října 2017

Staronový věci...

Trochu doženu deficit, protože jsem se přes léto zas tak úplně neflákala a sem tam i něco stvořila.
Taky na sobě poslední dobou trošičku pracuju, protože jsem začala dělat i návody, který teda zatím neprodávám on-line, ale používám je na kurzech. Ještě pár jich vyrobím a bude to skoro dokonalé :-)

Třeba mám už návod na tyhle naivní rybičky:


Trošku jsem lariatila, tj. spáchala dva tyhle vázací náhrdelníky bez zapínání:



Jeden vyšívaný náhrdelník trošku ve stylu etno - se zkamenělinou a keramickými kabošony:


Jednoho strakapouda na zakázku na Slovensko:


Dvě malé můrky (mimochodem - i na ně bude návod):



Dvě ryby na zakázku (snad si je zákaznice vezme, zatím pořád čekají):




A konečně jednu úúúúúplně jinou včelu, která byla původně tak napůl na zakázku, protože zákaznice samozřejmě chtěla stejnou jako byla ta stará a já už ji opakovat nechci... No a tahle se jí nelíbila...


V každém případě se naštěstí líbila někomu jinému, takže už ji doma nemám, odletěla...

čtvrtek 8. června 2017

Káva ve Varech stojí za houby!

Žiju.
Jen chronický nedostatek času. Ani ne volného času jako spíš mozkové kapacity na psaní čehokoliv smysluplného. 

Strávila jsem v květnu dva týdny v Karlových Varech. Byla jsem tam poprvý v životě a určitě se tam hodlám vrátit! Dopadlo to jako vždycky - z celkem 3 knížek, který jsem měla s sebou (a dvě další jsem si během těch dvou týdnů tam ještě koupila), jsem přečetla pár desítek stran z jedné z nich. Z hromady korálí a klubek, co jsem s sebou vláčela, jsem nakonec uháčkovala ubohý, cca 20 cm dlouhý kus šlauchu. Zato jsem strávila spoustu hodin po kavárnách, couráním se po kolonádách a ulicích a vyhlídkách... Ale kafe tedy ve Varech nic moc! Kromě kavárny hotelu Richmond (a taky ten jejich sacher dort neměl chybu!) a hipsterské kavárny Republica Coffee (fakt výborná káva!). Kavárna v hotelu Pupp, kde jsem dostala obyčejný kapučíno, kterýmu tam říkali "flat white" za 120,- Kč, bez vody, se může jít zahrabat!

Poslední dny ani moc nekorálím, spíš čtu. Hodlám přečíst aspoň první díly Temné věže od Kinga, než půjde v srpnu do kin film. Ovšem i když na mě celý roky čumí z regálu v knihovně, tak zrovna dneska, kdy jsem si tam pro ni šla, tam nebyl ani jeden jediný díl!!!

Ještě před odjezdem do Varů jsem vytvořila ptačí náušnice a ptáčka modráčka. Ošlivou, zlou rybičku. A taky březový náhrdelník, se zkamenělým dřevem, který na mě od chvíle, kdy jsem ho na mineralogické burze vzala do ruky, pořád mluvilo a mluvilo, dokud jsem z něj ten náhrdelník neudělala, aby se pak pěkně projel po republice a zase zpátky, nevyzvednut zákaznicí... a včera se vrátil ke mně... Takže momentálně je k mání na Fleru i na Sashe.sk.






pondělí 10. dubna 2017

Ptáček zelený

Tenhle ptáček měl absolutně největší úspěch. Na Instagramu mi díky němu přibyla spousta "fanošuků" :-) Sice se vůbec neprodal přes prodejní portály, dokonce tam ani nebyl vystaven, ale je už pryč, prodal se ještě než jsem ho tam stihla dát...



A všichni by ho chtěli, ale já ho podruhý stejnýho dělat nemůžu...

středa 15. března 2017

Esence absolutního štěstí

Napsat to musím dřív, než se mi to všechno v paměti zamlží do neurčitých pocitů a útržků.
Je to necelé dva týdny, co jsem poprvé v životě spáchala cestu do zahraničí na vlastní pěst, bez cestovek a organizátorů, jen já a moje čerstvě dospělá dcera. Poprvé na letišti, poprvé komerčním letem, poprvé ubytování přímo přes booking.com, poprvé v cizím městě v cizí zemi... V noci den před odjezdem jsem měla doslova cestovní horečku - ačkoliv jsem se cítila v pohodě a neměla jsem vědomě vcelku žádné obavy (kromě strachu z toho, že nějakej sebevrah zas skočí pod vlak a my nestihnem být na letišti včas), třásla se mnou až do rána zimnice, vůbec jsem nespala a bylo mi zle. Další den mi pak už nic nebylo.

A jaký to bylo? Takový, že se mi vůbec nechtělo zpátky. To město je nádherný, starobylý a zároveň moderní, úzký uličky a starý město, asi milion renesančních kostelů (přišlo nám, že si snad každá ulice postavila vlastní kostel, aby to lidi neměli daleko), obchůdky a kavárny a restaurace a ŽÁDNÝ LIDI, protože mimo sezónu :-)

Bydlely jsme v apartmánu ve starým domě, hned vedle galerie renesančního umění a naproti galerie moderního umění, v obýváku byl dřevěnej malovanej strop a z oken výhled do úzké ulice Via Pignolo, k branám Citta Alta pár kroků... Ráno z těch kostelů zněly zvony a my jsme chodily na snídani do kavárny, na kapučíno a briošku plněnou pistáciovým krémem a čestvej pomerančovej džus a u tý snídaně koukaly na místní Italy s bílou šálou uvázanou na liščí smyčku kolem krku a pod paží francouzskýho buldočka, jak přibaletili k baru v kavárně, lupli do sebe preso a zase šli...

A protože na tom veletrhu, který byl původně důvodem téhle cesty, nakonec nebylo nic moc pro mě a utratila jsem tam jen zlomek financí, který jsem původně utratit chtěla, rozhodla jsem se nijak se neomezovat, pokud se týká místních požitků - tj. dát si kafe, kdykoliv se nám líbí, dát si dobrý jídlo v restauraci, když budeme mít hlad, koupit si dobrý víno a sýr a bresaolu na večer a pak si nacpat pupek a zapít to tím vínem... A každou volnou chvilku využít na courání po městě, klidně po těch stejných ulicích, i když bylo jeden den extrémně hnusně a zima a déšť a my se šly mokré a zmrzlé zahřát na chvíli do nějaké malé toastové restaurace, kde se personálu zjevně nelíbilo, že chcem jen kafe a pití a ne jídlo (ne, hlad jsme fakt neměly a jinou kavárnu jsme poblíž nenašly) a tak nám k tomu pití donesl plastový kelímky, přestože u všech ostatních stolů měli lidi vodu do skla... Prošly jsme tu galerii klasickýho umění (madona s dítětem, madona s dítětem, sv. Šebestián, madona s dítětem, madona s dítětem, madona s dítětem, sv. Šebestián a sv. Roch, madona s dítětem, madona s dítětem... atd.). Jeden Bernini a jeden raný Rafael. V den odletu jsme stihly i údajně nejlepší zmrzlinu ve městě (byla skvělá!!).

Na veletrhu jsem potkala svoje kolegyně šperkařky ze Švédska, Malty, Itálie, Británie a Maďarska (i odjinud, ale s těma jsem se seznámit už nestihla) a byl z toho příjemnej večer u piva a vína a jídla a s anglickou konverzací, za což jsem neskutečně vděčná, protože to bylo taky poprvé v životě, co jsem hozena do vody musela plavat...

I na tom letišti jsem to zvládla, jakkoliv jsem panikařila u samoodbavovací přepážky na zavazadla a ty tři Italky z personálu krafaly spolu, místo aby byly nápomocný trapně neschopným cizinkám ve středním věku, co poprvý v životě letěly z cizí země letadlem...

Když jsem pak přišla první den do práce a spadla zas rovnýma nohama do těch sraček, došlo mi, že ty 4 dny v Bergamu nebyly jen super strávenej čas, ale byla to esence absolutního štěstí...
















Já tuhle cestu brala jako svou malou osobní čelendž. A dala jsem to. Takže - kam příště? :-)

pondělí 6. února 2017

Makám na Bergamo

Pracuju. Výlet do Bergama se blíží a já chci mít co utrácet :-) Abych to pak zase využila na další kousky šperků... Nejedu učit ani se učit. Jen zevlovat.
Koupila jsem letenky pro sebe a pro dceru, zarezervovala ubytování v apartmánu někde nedaleko "Starého města" (protože to vypadá na fotkách jako fakt krásné italské centrum města) a hodlám se ve svých téměř pětačtyřiceti letech konečně odvážit vystrčit paty z domu a nezávisle na cestovkách a organizátorech konečně učinit první samostatný výlet "za hranice všedních dnů" :-)
A tak nějak doufám, že to třeba nebude výlet poslední, ale mohl by být první z řady dalších...

Poslední dobou fakt utíkám ke korálím, protože v práci je to čím dál horší. Před pár dny jsem měla příšernej pocit, že už je na mě nahlíženo jako na starou strukturu, protivnou otravnou bábu, co akorát prudí s trváním na starejch zkostnatělejch postupech a "udržuje tyhle mrtvoly zbytečně naživu" - jak mi bylo řečeno. To, že tím chráním prdel i těm, kteří tenhle názor mají, už je vedlejší. Asi o to nestojí. Takže jsem poprvý za tu spoustu let měla fakt pocit, že už se tam nehodím. Že jsem nemoderní a stará a zbytečně puntičkářská (i když jde sakra o peníze).
Že nestojím o to, dělat si vlivný kámoše. Zavazovat si lidi kolem sebe. Protislužby - protože "já s ním musím být zadobře" i kdyby čert na koze jezdil a i kdyby to bylo na úkor těch, na kterých tolik nezáleží, protože to nejsou osoby důležité... Už je to tady zas. Odmítám přivírat oči kvůli zájmům těch "důležitých", protože zásady jsou jen pro ty nedůležité... Je to na poblití. Sralo mě to vždycky a sere mě to pořád.
Vždycky jsem zastávala názor, že sebestředné, namyšlené, arogantní šéfy bez šperky špetky sebereflexe produkuje jejich okolí tím, s jakou servilností se k nim chová a do jaké míry praktikuje anální alpinismus.

Ale zpět ke korálím. Jedna zakázka za oceán:


No a pak jsem opustila můří stereotypy a zkusila úplně něco nového :-)