úterý 13. února 2018

Nový rok si žádal radikální krok...

No, takže regenerace přes vánoční svátky byla sice hezká věc a vystačila na pár dní po Novém roce, ale už je to zas tak nějak v prachu... Teda spíš úplně v pr... bych řekla, to je asi přesnější vyjádření stávajícího stavu.

Některé věci se změnily. A to dost. Pro mě. Spíš uvnitř mě. 
Před dvěma týdny vykrystalizovala situace v práci, a to dosti radikálním způsobem. Při cestě do práce (čili mimo pracovní dobu) mi v autě jedno ráno prostě bouchly saze. Dlužno upřesnit, že už x let dojíždím do práce se skupinou kolegů, z nichž jedním je i můj současný šéf. Dlouhodobá frustrace, milion malých nesmyslných věcí, které se kupí a kupí jedna na druhou a pak stačila jedna věc, která sama o sobě by asi způsobila jen dočasné (další z mnoha) znechucení, aby to vyvřelo napovrch... Poslední dobou jsem si chtěla často ušetřit některé kecy v autě, takže jsem vozila sluchátka a poslouchala cestou hudbu, jenže tentokrát to začalo dřív, než jsem si je stihla nasadit... Takže poté, co mi dva o pár let mladší pánové cestou do práce "vysvětlovali", že jsem "starý neohebný prut", jsem se hystericky rozbrečela ("co řveš?" křičel na mě můj o cca deset let mladší šéf - dlužno přiznat, že nejsem nijak "plačtivý" typ a to už musí být, když se rozbulím a i tak téměř výhradně osamotě), okamžitě utnula společné dojíždění do práce a po cca sedmi letech (od malé bouračky na náledí na parkovišti) začala každý den sama řídit auto... Požádala jsem hned následující den vedení o posunutí pracovní doby o půl hodiny dřív (abych se pokud možno vyhnula většímu rannímu provozu jak ve městech, tak na dálnici) - a i když mě to stálo (a pořád stojí a ještě nějakou dobu stát bude) spoustu stresu a nervů z řízení auta, protože si nevěřím a nemám v tom autě prozatím dobrý odhad, čemuž opravdu zimní počasí moc nenahrává, jsem ráda, že to tak dopadlo. Konečně.
Takže jsem kontakt omezila striktně na pracovní dobu a v zájmu zachování profesionality se snažím dělat v práci, že se nic nestalo a fungovat jako doteď. Ale osobní rovina nula. Bohužel z toho není úniku... Nemůžu teď jít nikam jinam...

No a protože když je všechno tak nějak posraným navrch, je nejlepší začít dělat něco, co člověk nikdy nedělal a jít mezi lidi, který člověk nikdy předtím neviděl - zaplatila jsem si fotokurz pro začátečníky, abych se konečně naučila zacházet s digitální zrcadlovkou a mohla si sama (a dobře!) fotit šperky :-) Nejen šperky samozřejmě...

No ale zas moc jsem se přes svátky a v lednu neflákala :-)






To jde, ne? ;-)

Žádné komentáře:

Okomentovat